Аннотация: Краткая история о том кто действительно отражал налеты англо-американской авиации на территорию Третьего Рейха. Реферат о действительных потерях германии на Восточном Фронте.
Осенью 1942 Когда над всем тысячелетним рейхом во главе с Адольфусом Гитлерусом ярко сияло солнце великих побед, внезапно
произошло , тщательно замалчиваемое нашими либерастами, событие.
Заключалось оно в следующем указе Гитлера:
Из школьников 1926-1927 года рождения учащихся в средних школах Третьего Рейха набрать 41 тысячу лиц мужского полу для прохождения альтернативной воинской службы во вспомогательных подразделениях люфтваффе базирующихся на территории Рейха.
Призванные на военную службу школьники должны были заменить собой военнослужащих зенитных подразделений люфтваффе в связи с отправкой оных на восточный фронт.
Призванные во вспомогательные службы школьники переводились на казарменное положение и проходили трехмесячные курсы подготовки по специальностям: наблюдатель, связной, радиотелеграфист, телефонист, планшетист. После чего все принимали присягу на верность фюреру и третьему рейху. Первым двум призывам еще повезло. Им выдали форму люфтваффе. Отличие такого помощника люфтвафлера заключалось лишь в том что заместо нарукавного знака люфтваффе в виде крылышек они были обязаны носить нарукавный знак в виде двух букв (HJ) что означало Hitlerjugend
Но к концу войны перестали выдавать даже форму.
Но кровавый восточный фронт неумолимо просил на алтарь победы все новых и новых арийских жизней во все возрастающем количестве.
В результате в феврале 1943 года был объявлен дополнительный набор в 30 и 55 тыс. человек. К середине 1944 года дело дошло до того, что на военную службу во вспомогательные части зенитных дивизионов вопреки воле Фюрера в массовом количестве начали набирать не только школьников едва достигших 14 летнего возраста но и женщин состоящих на учете в Reichsarbeitsdienst (имперская трудовая служба RAD ) . Причем не брезговали даже женщинами из стран Прибалтики и Венгрии.
И если в начале 1943года призванный контингент действительно исполнял роль связных, планшетистов, телефонистов и радиотелеграфистов то к концу года, закончившие трехмесячные курсы переподготовки 14-16 летние пацаны служили уже непосредственно в расчетах обслуживающих 37мм и 20мм зенитные автоматы. С середины 1944г гансы начали спешно изымать 37мм орудия с территории рейха и заменять их 20мм автоматами.
37мм орудия вместе с расчетами стали необходимы для непосредственного прикрытия войск опять же на восточном фронте. Т.е. пока прославленные асы-люфтвафлеры занимались приписыванием друг другу великих побед русская авиация методично и непрерывно мешала с землей технику и превращала в кровавый фарш доблестных дойчезолдатен непобедимого вермахта.
К середине 1944года из лиц 14-17 летнего возраста начали усиленно комплектоватся расчеты прожекторов звукоуловителей и даже радаров а 20мм счетверенные зенитные автоматы остались обслуживать расчеты целиком состоящие из люфтвафлеров с нарукавными значками в виде (HJ). Так же из наиболее физически развитых юношей комплектовались расчеты для обслуживания 88 мм и 128мм зенитных орудий.
Дело дошло даже до того, что уже к осени 1944 года в расчетах обслуживающих вот это:
Расчеты 20мм автоматов и 128мм пушек полностью состояли из вот таких вот "юных друзей артеллеристов-зенитчиков".
Для полноты впечатлений обьясню, что на фото.
Это фото сохранившихся зенитно-артеллерийских башен-убежищ. Flakturm Всего построено 8 штук. Вместимость башни-убежища 18-30 тыс. человек. Каждая башня-убежище фактически состояла из двух башен GeschЭtz-Turm и Leit-Turm
Это хорошо видно на этом фото:
На башне GeschЭtz-Turm (артеллерийская башня) в первом варианте располагались 4х128мм зенитных орудия и 8 37мм зенитных автомата.
На башне Leit-Turm (наблюдательная башня) располагались приборы обнаружения и управления огнем орудий расположенных на башне GeschЭtz-Turm. А так же четыре счетверенных 20мм автомата
В последствии 37мм автоматы на башнях GeschЭtz-Turm были заменены на 8 счетверенных 20мм зенитных автомата, а число счетверенных 20мм автоматов на башнях Leit-Turm было доведено до 10.
Повторяю. Даже на этих башнях способных укрыть до 30 тыс. мирных жителей каждая, расчеты зенитных орудий и наблюдательной службы, к концу войны, состояли практически из 14-17летних пацанов.
Вот вам еще фото:
Это апрель 1942года. Ну а теперь оцените вариант обслуживания сего девайса гансовскими "сволочами".
Berlínský student J. Mahncke, jeden z těch, kteří si tuto službu užili dosytosti, vypráví:
'První služba u děl na naší baterii osmaosmdesátek, kterou jsem zažil opravdu jako "bojovou", byla tehdy, když jsme byli všichni shromážděni u děl připravených k palbě a pozorovatelé naší baterie jako jediné v celém berlínském okruhu hlásili nízkoletící nepřátelská letadla i přesto, že výstraha před vzdušným napadením vyhlášena nebyla. Baterie tedy podle nahlášených palebných prvků zahájila palbu a když nikdo další nestřílel, zdálo se veliteli všechno nějak podezřelé a nařídil palbu zastavit. Viděl jsem tehdy hodně lidí najednou zrudnout hanbou jako ředkev, když vyšlo najevo, že to, co pozorovatelé naší baterie pokládali za nízkoletící letadla, bylo hejno migrujících čápů. Naštěstí jsme žádného nesestřelili...
...Až do doby, kdy k nám přivezli rozebrané dřevěné domky z prefabrikovaných panelů, jsme bydleli ve vedlejší vesnici a při každém poplachu jsme utíkali hezky dlouhou štreku až na svá bojová stanoviště. Po odpískání poplachu jsme zase běželi zpátky - život se tehdy vůbec většinou odehrával za poklusu. Když jsme konečně ty ubohé dřevěné boudy vlastními silami postavili, trávili jsme vzácné chvíle odpočinku v místnostech po šesti na slamnících vycpaných starou páchnoucí slámou, kterou jsme museli téměř násilím vzít sedlákům z vesnice. Na světnicích jsme měli stůl, židle a každý svou skřínku. Velmi jsme si zakládali na tom, že jsme dobrá parta a nikdy jsme ani pokoje, ani skřínky nezamykali; přesto se nám nikdy nic neztratilo. Zámožnější z nás měli přitom sebou dokonce i rádio nebo gramofon...
...Na této baterii jsem strávil skoro celý jeden rok. Za tu dobu se ze šesti kanónů 88 mm rozrostla naše jednotka na oddíl o třech bateriích po šesti 88, k tomu asi osm 20 mm dvojčat, dvanáct sólových sedmatřicítek; původní zvukoměrné zařízení, které snad pocházelo ještě z doby kamenné, nahradily brzy dva radiolokátory. Naše jednotka se začala nazývat Batterie Mammut a nechyběly jí ani početné světlomety naváděné jedním z radarů...
...Po vcelku opatrných začátcích začaly přes náš sektor létat v noci britské bombardéry v celých svazech. To pro nás znamenalo, že jsme skoro každodenně v noci po dlouhou dobu jen tak dřepěli nebo tvrdě dřeli u děl jako mezci, přičemž jsme občas dostávali - podle našeho názoru nezaslouženě velké - porce šestihranných zápalných tyčí, fosforových nádrží, trhavých bomb a dokonce jsme si jednou "pochutnali" na porci min zřejmě určených k zatarasení některého z četných vodních kanálů v okolí Berlína. Moje pracoviště bylo v té době u planšetu, který byl umístěn v malém bunkru asi dva metry hlubokém. Jeho strop tvořila silná překližka uprostřed podepřená dvěma trámy tvaru T a na ní leželo asi třicet centimetrů hlíny. Byla to opravdu klaustrofobická služba a když jsem byl později přidělen přímo k obsluze děla jako odměrový miřič, bylo mi na vzduchu neskonale líp...
...Čím dál víc jsem cítil, že bych se měl duševně připravit na nevyhnutelné. Okolo mne byli mnozí kamarádi raněni a jiní přišli o život, ale mně se to pořád vyhýbalo. Jakmile ale přišlo telefonem či na vyhrazené radiové frekvenci varování před útokem, doprovázené vzápětí palebnými prvky velenými obsluhám děl, na strach jsem jakoby zapomněl a zase jsem se cítil silný, vzrušený a jaksi v pohodě. Když pak přišly osvětlovací pumy, výbuchy bomb a dunivé záblesky z našich děl všude okolo, obavy ze mne spadly úplně a čerta jsem se staral o to, kam padne další puma. Asi jsem v té době už měl tolik drsných zážitků, že mě už řada věcí prostě nedokázala vůbec vyvést z míry. Myslím si, že jsem své povinnosti plnil vcelku dobře. Tyhle každodenní vojácké příhody nás všechny dost zocelily, i když jsme skoro pořád byli unavení až na samu mez snesitelnosti. Vyspat jsme se mohli jen tehdy, když opravdu špatné počasí omezilo Britům jejich výlety nad Berlín. Služby trvaly vždycky tak okolo šesti hodin a jejich délka byla mimo jiné závislá na tom, jaké bylo počasí, zda svítil měsíc a často se bohužel stávalo, že jedno či tři osamělá Mosquita, která se objevila tak hodinku dvě před velkým náletem nebo stejně dlouho po něm, nás znova vyhnala zpět ke kanónům. Teprve dlouho po válce jsem se dozvěděl, že za to ve velké většině případů mohly jednotky Pathfinders nebo často také fotoprůzkumné letouny, které fotografovaly výsledky náletů.. .
...Po některých náletech jsem spolu s jedním šikovatelem objížděl na kolech místa, kam dopadly trosky bombardéru, na jehož sestřelení jsme si u baterie činili nárok. Zaznamenávali jsme typ letounu, jeho identifikační znaky a další podrobnosti, které se pak uváděly v denních hlášeních naší jednotky. Když byla v noci pouze pohotovost a Britové sypali své dárečky někam daleko od nás či třeba jen na druhý konec Velkého Berlína, scházeli jsme se ve velkém bunkru velitelského stanoviště, nechyběla u toho kytara a foukací harmonika a zpívali jsme oblíbené písničky, hlavně ty moderní a taneční melodie. To byly hezké chvilky...
...Naše matky nás mohly navštívit občas o víkendu. Musely se ale nejdřív vypořádat s problémy v dopravě a dlouhou cestou pěšky k našim ubikacím. To všechno proto, aby nám přinesly těch pár dobrot, které se za války daly sehnat nebo třeba upéct doma a my jsme jim za to byli patřičně vděční. Jsem si jist, že matky nás po každé návštěvě opouštěly jen nerady a s těžkým srdcem plným obav o naše zdraví a životy. Moje maminka přicházela tak často, jak jen mohla, ale po několika měsících musela své cesty ukončit pro špatné zdraví. Oběma nám to bylo velmi líto a dopisovali jsme si tak často, jak to jen šlo. Kdykoli to situace dovolila, dostávali jsme propustky na víkend, abychom si alespoň trochu odpočinuli. Pro některé z nás to byla příležitost vyhledat své příbuzné, kteří byli vybombardováni. Jeden z mých přátel ze světnice objevil ve sklepě jejich rozbitého domu láhev Napoleon Brandy, přinesl ji potají na ubikaci a spolu s námi ji na lačný žaludek jednoho večera vypil, aniž si kdokoli z nás mohl důkladně vychutnat tu skvělou chuť. Když se poté spustil poplach a museli jsme k dělům, měli jsme velké problémy se udržet na nohou a někteří z nás se na svá místa v palpostech doslova připlazili po břiše...
...Byli jsme teoreticky oprávněni si po roce vzít dovolenou na dva týdny nebo ji rozdělit v jednom roce na dvě části, ale to se málokomu podařilo uskutečnit. Dovolené se nedaly odložit nebo nějak uspořit a když Američani začli s velkými nálety za dne, přestali nás na dovolenou pouštět úplně. Jelikož naše baterie měla největší ráži děl 88 mm, museli jsme často nečinně vyčkávat, až se Fortressy přeženou přes Berlín. Držely se dost často v takové výšce, že jsme obvykle museli jen bezmocně přihlížet, jak "píšou" po obloze a v takovém případě se po odbombardování vracely většinou ještě výše. Jen někdy se naše kanóny mohly dát do práce, když některé svazy letěly níž nebo když větší ráže či stíhačky docílily nějakých poškození či sestřelů a poničené B-17 se vracely v nízkých letových hladinách na tři nebo jen dokonce na dva motory. Za nimi se nad troskami města zvedaly vysoké sloupy kouře a zvířeného prachu, plameny se šířily podél celého našeho východního obzoru vysoko na nebe a vzdálené krupobití bomb roztřásalo zem pod našima nohama i na tak velkou dálku. V noci to bylo podobné, jen světla nad Berlínem tvořená svítícím střelivem, výbuchy granátů ve velké výšce, pruhy světel ze světlometů, záře různobarevných osvětlovacích pum a plameny požárů často osvětlovaly mraky zespoda a celé hlavní město muselo být vidět jak na dlani...
...Naše baterie za tu dobu, po kterou jsem v ní sloužil, si dělala nárok na sestřel šesti bombardérů samostatně a čtyř dalších ve spolupráci s dalšími bateriemi. Někdy se nad námi objevili naši noční stíhači a to se pak ve sluchátkách na velitelství baterie ozvalo: " Achtung! Zwei tausend bis trei tausend, Wilde sau." To znamenalo, že mezi těmito výškami operují právě naši stíhači a my nesmíme granáty časovat na toto výškové rozmezí, popřípadě jsme museli palbu přerušit úplně. To se dálo v některých sektorech často a pak bylo možno očekávat velkolepé představení, které uvedlo několik dávek barevných svítících střel z bombardéru a stíhače. Vše velmi často končilo výbuchem zasaženého bombardéru; to jsme vítali nadšeným pokřikem a potleskem....
...Když se podívám zpátky, je až s podivem, že u naší baterie nebyly větší ztráty, i když se toho na nás nasypalo ažaž. Přesto naše sousední baterie dostala přímý zásah do velitelského stanoviště britskou tisíciliberní pumou a zemřelo naráz patnáct lidí. Další opodál stojící baráky RAD přeplněné nemocnými z několika jednotek, kteří měli spálu, dostaly nedlouho nato přímý zásah něčím, co naši zkušení velitelé nazývali die Luftmine - vzdušná mina. Jednotka tím byla zdecimována i se širokým okolím a obydlími, protože to, co tam explodovalo, mělo zřejmě neuvěřitelnou sílu. Celkově myslím se naše ztráty včetně raněných pohybovaly někde mezi deseti a patnácti procenty plného stavu. To se netýká těch Luftwaffenhelferů, kteří bojovali jako řadoví pěšáci těsně před koncem války v dubnu 1945 s Rusy v bojích o Berlín. Když se dostali do rukou Rusů a v některých případech, jak jsem slyšel, i Poláků, šli rovnou ke zdi i přesto, že se právě vzdali...
...Malá část studentů dezertovala. V jednom případě, který osobně znám, se dva chlapci pokusili dostat přes hranice do neutrálního Švýcarska. Byli chyceni a odsouzeni do nápravného zařízení pro mladistvé, kde se také přes velmi hrubé zacházení dožili konce války. Jiný případ byl útěk několika chlapců ze sousední jednotky Flaku, kteří se ukryli u rodičů a známých a dva z nich byli chyceni SS při kontrolách. Oba byli na místě oběšeni, i když jim bylo teprve sedmnáct let. Jiní chlapci z této skupiny odešli bez propustek i s rodiči k příbuzným do míst, kde se na tamní středoškolské studenty nevztahovala branná povinnost a tak nebyli nápadní. Podařilo se jim vyhnout se dalšímu nebezpečí a konec války je zastihnul na venkovských usedlostech. Později jsem se dozvěděl od kolegů a v archivech ověřil, že mnoho studentů z pomocných jednotek bylo obžalováno z poraženectví a zločinů proti straně, Vůdci nebo státu. Vzhledem k jejich věku však u soudu dostali tito provinilci nanejvýš šest měsíců v káznici pro mladistvé. Student, který před svými kamarády veřejně řekl, že Hitlera by měli pověsit ještě než válka skončí porážkou, byl jako neplnoletý Marinehelfer odsouzen na devět měsíců do káznice pro mladistvé, načež měl po odpykání trestu a dovršení let pro odvod do armády být zařazen do jednotky na frontě. Tento trest však už nebyl vykonán...
...Zábava ve volném čase se u naší jednotky žádná nekonala. Nikdy se u nás ani nepromítal film a za celý rok dostala jednotka podvakrát jen několik vstupenek na něco, co mělo být estrádním vystoupením pro vojáky v poli. Tam se pochopitelně vydali hlavně naši přímí velitelé - šikovatelé a poddůstojníci. Jak sami po návratu zklamaně říkali, o nic jsme vlastně nepřišli. Zato propagandistických schůzí byla za tu dobu opravdu hezká řádka, ale měly ještě horší kvalitu než ta estráda, jak říkali naši šéfové. Vyznamenávání bylo u našich jednotek široce diskutovanou záležitostí. Některé divize Flaku se k celé věci stavěly vstřícněji než ostatní. Pomocníci mohli dostat čestný bojový odznak Flakkampfzeichen, poklud prokázali aktivní účast na sestřelení letadla a k tomu byl vypracován celý složitý bodový systém. Za skutečně velké zásluhy jsme mohli obdržet EK 2 - Železný kříž druhé třídy a já jsem několik hrdých nositelů z řad pomocníků osobně poznal. EK 1 - Železný kříž první třídy mohl ve výjimečných případech teoreticky obdržet i Helfer, ale nikdy jsem o nikom takovém neslyšel...
...Má kariéra u Flaku náhle skončila, když jsem dostal současně infekční zánět krčních mandlí a těžkou bronchitidu. Ošetřující lékař mi po nějaké době léčení vypsal třítýdenní povolenku na zdravotní dovolenou a já jsem dostal od velitelství nemocnice Passierschein na cestu za mou matkou, která v té době žila v Rakousku u příbuzných, i za mým otcem, který sloužil na jednom vyšším velitelství v Tarvisiu v severní Itálii. Tam jsem pak strávil báječné dva týdny, ve kterých jsem byl doslova hýčkán a mohl jsem navštívit mnohá slavná místa na severu Itálie, o kterých jsem do té doby jen četl. Když jsem se pak vrátil ke "své" baterii, oprávněně jsem se tam cítil jako skutečný cizinec. Moji kamarádi většinou nedobrovolně přešli do řad RAD nebo do armády a nahradili je mladší hoši, kteří se neznali ani navzájem mezi sebou. Já jsem tam byl prakticky nadbytečný a posléze jsem skončil jako důstojnický čekatel u Panzergrenadierů, kde jsem se s některými spolužáky zase uviděl; ty ostatní jsem pak bohužel nalezl jen na vyvěšovaných formulářích Červeného kříže pro pátrání po nezvěstných, když jsem se vracel ze zajateckého tábora v Egyptě. Tam jsem strávil po konci války tři roky a před vánocemi roku 1948 jsem se vrátil zpátky do vlasti. Sloužil jsem jako Flakhelfer od března 1943 do začátku dubna 1944. Přesto nelituji toho, co jsem všechno prožil, protože chlap, který nebyl vojákem nebo nebyl dlouho na moři, není podle mne opravdový chlap.'
Автопереводчик есть у каждого.
Вот и подумайте на досуге о потерях понесенных вермахтом реально, а не из либерастических табличек.
Особенно внимательно советую прочесть судьбу тех о ком автор воспоминаний пишет в последнем абзаце.
Když jsem se pak vrátil ke "své" baterii, oprávněně jsem se tam cítil jako skutečný cizinec. Moji kamarádi většinou nedobrovolně přešli do řad RAD nebo do armády a nahradili je mladší hoši, kteří se neznali ani navzájem mezi sebou. Já jsem tam byl prakticky nadbytečný a posléze jsem skončil jako důstojnický čekatel u Panzergrenadierů, kde jsem se s některými spolužáky zase uviděl; ty ostatní jsem pak bohužel nalezl jen na vyvěšovaných formulářích Červeného kříže pro pátrání po nezvěstných, když jsem se vracel ze zajateckého tábora v Egyptě. Tam jsem strávil po konci války tři roky a před vánocemi roku 1948 jsem se vrátil zpátky do vlasti. Sloužil jsem jako Flakhelfer od března 1943 do začátku dubna 1944. Přesto nelituji toho, co jsem všechno prožil, protože chlap, který nebyl vojákem nebo nebyl dlouho na moři, není podle mne opravdový chlap.'
Это вам не туповатые либерастушки со своими липовыми бумаженциями про наличие отсутствие от св. Мюллера. Это рассказ очевидца.
